Jak jsem byla v blázinci
Kam člověka přivědou deprese a úzkosti
Asi vás málo ví, že po smrti mého přítele jsem se ocitla v “blízinci”. To co se mi stalo se může stát komikoli jinému a proto píši tento článek. Asi si říkáte jak to tam chodí, co vše se dá dělat a co vlastně dělají s vámi. Pokusím se vám to tady všechno vysvětlit.
Všechno to začalo před několika lety. Zemřel mi přítel a já se s tím musela nějak vyrovnat, vůbec jsem nevěděla co mám dělat. Byla jsem strašně bezmocná a zoufalá. Po domluvě s mojí psycholožkou jsem se objednala do psychiatrické nemocnice. Nástup jsem měla do 2 dnů. Všechno to bylo strašně rychlé, ale bylo to na jednu stranu dobře. Teď spětně vidím, že kdybych měla třeba čekat měsíc, tak bych to asi nezvládla.
Blížil se den D. Já si sbalila věci, sobě i Brendě (Brenda byla mojí podmínkou) a vyrazila směr Psychiatrická nemocnice Brno, Černovice. Dostala jsem se na místo s pomocí kamarádky. Přišla jsem na příjem tak se mě zeptali na pár věcí a poslali mě na otevřené oddělení. S Brendičkou nebyl vůbec žádný problém. Zřízenec mě doprovodil na oddělení, promluvila si semnou sestra, potom paní doktorka, která byla strašně milá. Až jsem měla po všech pohovorech, tak mě ubytovali na pokoji.
První dva dny jsem byla taková bázlivá, stydlivá, nemluvná, ale Brenda byla středem zájmu a všichni spolupacienti (spolu blázni) se mě ptali na různé věci ohledně vodění a jiných aktivit jak člověka se zbytky zraku. Třetí den jsem byla komunikativnější. Seznámila jsem s se super lidma, kteří opravu nejsou “nebezpeční blázni”, ale jen takový “blízínci” a to ve směru toho, že je trápí např.: úzkosti, deprese, stres atp. Hodně mi pomáhali i s Brendičkou, při venčení po ní zbýrali bobíky. Venčili jsme ji společně a když mi bylo smutno mohla jsem se přitulit a třeba i brečet do kožíšku. Bohužel ty pocity bezmoci bylo dost silné a jak víte mám problém ze sebepoškozováním a proto jsem do toho nechtěla znova spadnout. Proto byla tato hospitalizace žádaná abych si taky neubližovala, protože jsem si to všechno strašně vyčítala.
Teď se vrázím k ozáuce chodu oddělení, takýe budíček 6:30 (Höklová vstává v 7), snídaně, léky, komunita, relaxace (řízená), psychiterapeutické dílny, já místo nich třeba četla, byl složitý přístup a neměla bych kam dát Brendu. Dopoledně po 2 hodinách čtení brendě na pokoji nebo poslechu dobré audioknihy jsme šli vždy na procházku v areálu nemocnice. Další byco co… no hádejte….. ano jídlo (smích), odpolední klid, pak své osobní volni dost jsme se procházeli zašli na kafe nebo jen tak seděli a kecali, dokonce jsem si donesla speciální člověče pro nevidomé a tak jsme hráli do toho puštěná hudba a prostě sranda. Když už jsem dostala vycházky mimo areál tak jsem s Brendou někam zajela třeba tady kousek k řece. Nebo procházka tady po okolí. Naučila jsem se treasu i na poštu a do alberta.
Další věc co by vás mohla zajímato je co s vámi vlastně děla kromě psychoterapeutických dílen má na váš stav velký vliv medikace a nastavit právě tu správnou bývá těžší. Já už nějaké antidepresiva brala, ale vůbec mi nepomohly, tak jsme se po pohovoru s paní doktorkou rozhodla je změnit. Nastavování léků a mě bylo trochu složitější protože jsem něla nějaké nežádoucí účinky a tak cesta k lepší náladě a pohodě byla složitější. Prožila jsem tam 4 nějhorší týdny, kdy mi bylo fakt mizerně a musela jsem si chodit pro léky na uklidnění. Nejhorší bylo to, že se mi stále v mišlenkách vracel poslední hovot se s lovem “miluji tě”. To bylo to poslední co mi přítel řekl. Cítila jsem se strašně zoufalá. Naštěstí se mě tu ujali dobré dušičky. Pomáhali mě v orientaci, vysvětliti kde co je i když se mi to před nimi ukazovali sestry, ale já byla ve stavu kdy jsem si toho moc nepamatovala. Tak to semnou pršli znovu nebyl s tím vůbec žádný problém.
Když člověku není zrovna dobře, může se na komunitě přihlásit k paní doktorce, psycholožce nebo sociální pracovnici. Já dost často navštěvovala paní doktorku, ale i paní psycholožku s paní sociální jsem řešila jen samostatné bydlení. Paní doktrka měla semnou svatou trpělivost. I pohovory s paní psycholožkou pro mě byli docela těžké, nedokážu o problémech samostatně mluvit vše dusím v sobě. A raději odpovídám na otázky. Ale budu se to muset naučit neumím to do teď. Hlavně mi dělá problém slovíčko NE ve správný čas.
Hlavně to co jsem zažila na otevřeném oddělení, že by tu byli kazajky, kurtování k posteli, síťové lůžko atd. Prostě v dnešní době si s vámi opravdu každý rád promluví. Tady na tomto oddělení je vělice vlídný perzonál, v pohodě jsou i spolublázni a já všem děkuju, že můžu vykročit tou pravou nohou i když moje cesta bude ještě dost trnitá a těžká. A i kdybych se sem vrátila za rok nebo dva nebo někdy, tak to neberu jako prohru, ale jako restart. Sice prášky mi zůstanou do konce života, ale chci být jednou dobrou partnerkou, možná i matkou, babičkou a hlavně sestrou.
Tímto bych ukončila toto téma, které ani pro mě není moc jenoduché, ale mylsím si že veřejnost se kouká na lidi co mají psychické problémi pře prsty a to jen proto že byli v “blázinci”, ale jde o nemoci, které v této době přibývají a myslím si že se člověk nemá zle cítit s toho, že si řekl o pomoc špatně. Aspoň si člověk utříbý myšlenky, pokecá s někým kdo má podobrý problém a najde si tu svoji cestu.
Ještě jedna věc, vše se dá zvládnout, ale chce to říct si o pomoc.
Snad vám tento článek něco dal a nebudete si myslet, že jsem blázen. Ale nějak jsem měla potřebu to zde sdělit.
Budi velice ráda když mi napíšete na FB stránky Ojkyyy, nebo sem na web.